21.12...... Slunovrat.

21.12... Zimní slunovrat. Zcela jednoduché slovní vyjádření a přeci se v něm skrývá mnoho zajímavých informací.
Naše planeta Země se na své oběžné dráze kolem Slunce, točíc se jako "káča" vlastně spíše kymácí, než "ladně plave" k novým dnům a tak se vlastně natáčí ke Slunci jednou severní polovinou zemekoule, pak jižní polovinou.
Zimním slunovratem, my na severní polokouli, přivítáme příchod chladných dnů, naplněných bílou pokrývkou přírody, jenž přinutí vegetaci k oddechu. 
V tento den (21.12), začíná na jižní polokouli Letní slunovrat. Slunce na své oběžné dráze opisuje malou elipsu, kdy se pomyslně přesouvá po této elipse a tento cyklus ukončí po 25 725 letech. Jeden stupeň pohybu po této elipse je časově vyjádřen jako 71.47 let a v lidské řeči je tato doba, tedy přibližně 72 let, průměrným věkem člověka. Jeden kosmický rok, (ukončení oběhu Slunce po své dráze) je v lidských letech tedy přibližně 26 000 let.  Dne 21.12.2009 se tedy Slunce v souhvězdí Střelce dostane k bodu zvanému Jižní kříž a zde vychází po tři dny, jakoby nemělo již v úmyslu změnit svoji polohu, nicméně po třech dnech se pomalu začne kymácet dál a lidé znova nadšeně vítají zrození světla, putujícího po své oběžně dráze a startujícího nový cyklus.
V  těchto dnech máme za sebou již Lunární nový rok jenž je ve vyjádření Slunečního kalendáře  1.11. Listopad je známý svým výronem meteoritů ze souhvězdí Lva, který je cyklický a každých 33 let je tento výron meteoritů do naši slunečné soustavy, směrem k planetě Zem v nadměrném počtu. Tento cyklus se začátkem listopadu počíná zhušťovat, až je nejsilnější ve dnech 15.-16.-17.listopadu a po těchto dnech začíná zase slábnout až kolem 28 listopadu ustane. 33 lety cyklus měl svoji další premiéru v loňském  roce tj. v roce 2008 a čeká nas znova za 32 let.
V dobách minulých jimž vévodily rodová uskupení, když zemědělský přinos zabezpečení potravy byl přirozenou složkou tohoto rodového uskupení a zaobírat se hospodářstvím bylo nutností, nastává novým rokem lunárního kalendáře, dne 1.11 (lisopad) v této činnosti již oddech. Pauza na nazbirani sil jak pro přírodu, tak pro člověka. V těchto dnech oddechu je nejvýznamnější udělat práci, na kterou není v době letní čas, je důležité naplánovat další úrodu a množství dalších hospodářských úkonů, jenž avšak přirozeně závisí od procesu slunečních dnů.
A v těchto počátečních dnech zimního oddechu, přichází dne 21.12 (prosince) Zimní slunovrat. Planeta Země je nakloněná jižní polokouli ke Slunci a na severní (tedy naši) polokouli dopadají sluneční paprsky jen poskrovnu a přivodí tím nástup mrazivých, temných dnů. Tyto mrazivé dny vydrží do doby, než se Slunce na své dráze, kterou startuje dne 25.12 (prosince) znova dostane do bodu, jemuž rikame Jarní rovnodennost (obroda cyklu) a Země se pomalu začne naklánět ke Slunci severní polokouli, čemu říkáme na severní polokouli Letní slunovrat. (21.7.)
Nicméně generace lidského rodu slaví zrození slunce - 25.12., nebo též zrození putování Slunce, již po mnoha tisíciletí. Mnoho starých ceremoniálních tradičních zvyklostí je poukazem k tomu, co vše si dokázali lidé od tohoto procesu slibovat, nebo též co vše pro lidi tento akt znovaobnovy cyklu znamenal.
Lidé vědomí si potřeby slunečního svitu, bedlivě sledujíce celý proces ukončení cyklu i nástupu cyklu nového a vkládají tyto své vědomosti formou hry, zábavy i mýtů a pověsti do povědomí generací příštích.

 9.9.2009......pokracovani

Slavení zimního slunovratu naleží ke všem etnikam ve vyjádření úcty k přírodě a nejinak je tomu i ve vyjádření holdu a pocty přírodním duchům, oživujícím přírodní zákony, obklopujícím člověka.
Starší historické prameny z 11. az 13. století již uvádějí jenom všeobecní údaje o úctě k výšinám, pramenům, k řekám, jezírkům, k moři, ke kamenům, k stromům, k ohni a jiným přírodním sílám.
Nejvíce rozšířeným zvykem na den zimního slunovratu, bývá pálení stromu. Tento tradiční slovanský zvyk přetrval řadu staletí a jeho základem byl pravděpodobně kdysi dodržovány starý ceremoniál, který je zdokladovany i na základě archeologických vykopávek.
Slované mívali vedle svých sídlišť a hlavně vedle svých posvátných shromáždišť se svatyni zasvěcenou Perunovi, posvátné hájky osázené duby. Duby jak je známo, se dožívají vesměs 500 let. Stromy z techto hájků se směly porážet jen v čase plného stáři a byly spalovány jen v posvátném chrámu, zasvěceném bohu Perunovi jako jeden kus. V této svatyni, zasvěcené bohu Perunovi nesměl oheň nikdy vyhasnout. Udržoval se ve dne v noci. Svatyně byly rovněž vystavěny z dubového dřeva a zdobený nádhernými řezbářskými pracemi, které představovaly veškeré učení slovanu. V některých případech v pozdějších staletích se tyto dřevěné mistrovské řezbářské práce zdobí též zlatem, nebo stříbrem.
Na těchto posvátných místech je taktéž udržována tradice vyslovení jednoznačné prosby. Prosba, nebo též ve staroslovjancine molda, se později mění v dnešní motlitbu. Na těchto staroslavjanskych výšinách, je v časech před christianizací tedy vzdávaná úcta duchům přírody i bohům nejvyšším v jednotném zobrazení Svantovít s pícím rohem ve tvaru kužele a spravidla se čtyřmi tvářemi na jenom krku, umělecky vyrytými na na každé straně hlavy ( tvář dívající se do každé světové strany) a prostá prosba zní: " Bože nejvyšší, ochraňoval a živil jsi nás do této doby, ochraňuj a živ nás i nadále."
V jednoduchém pojetí se tedy jedná o prosbu (motlitbu) ke Slunci a Vodě, Vzduchu a Zemi.
Z některých oblastí jsou zaznamenány případy obětování při molde (prosbě) Záznamy dokládají že se jednalo jak o obětování plodin, produktů, potravy i zvířat. Některé prameny uvádějí, že se jedná o pohanský morální zákon, který říká, že dar je potřeba vrátit a tedy byla-li prosba " po něčem" adresována bohu vyplněná, je potřeba ji podobným způsobem oplatit a tedy obětovat bohu něco, co mu přinese potěšení.