Čistota zdroje.

Chtěla jsem na vánoční trh hodit mnou vyrobenou hru "Pán Nebe a Země". Dlouhou dobu jsem se pídila ve starých textech po předloze. Egyptské předloze. K pravidlům hry, jeji podstatě, jejím vzniku. Pečlivě jsem si pěstovala papyrus k namalování obrázků, přemýšlela o paličkách obarvených černě, nebo bílo... táto hra se totiž hraje paličkami, ne kostkami. Hází se paličky. Vždy dva hráči proti sobě, mají po pět paliček, opatřených náležitě hieroglyfmi na straně jedné, na straně druhé jsou vždy pět a pět paliček zbarvené barvou bílou, nebo černou.Hrací pole o 30 hracích poličkách opatřené hieroglyfmi. Vyhrává vždy ten, který je první "v domě" Pravidla si mohou určit až hráči... výhra však závisí od paliček. Vyhodit paličky do vzduchu a čekat co padne, až paličky dopadnou na hrací plochu...
Nehodím. Rozhodla jsem se neprodávat Kosmické zákonitostí i když zřejmě jenom určité skupiny.Každá skupina má své vlastní zákonitostí.Ani se nechystám tu hru hrát.

Spominam ale, jak jsem ve volných chvílích hrála karty s princeznou Daskovskou. I když dnes lze říci, že pouze s potomkem princezny. Proč jsem si na potomka princezny spomela pravě dnes? Jednoduše proto, že se mne "kdos" ptal, zda se v Rusku dají najít lidé zaobirajici se minulosti i budoucnosti, snad v spojitosti s mimozemšťany?
Zajímají odpovídám. Zajímají a spominam, jak jsem se po letech znova snažila obnovit školní ruštinu hovormi o světě, o minulosti, o Nostradamovi a jiných věcech. Nicméně "princezna" se nedala a její snaha vést rozhovor ji vedla k úsilí učit se česky. Potomek princezny a přeci zcela obyčejná dívka, žena, zajímající se o vše kolem sebe, snažící se ze vších síl pochopit celý svět i sebe sama.
-"Vyrůstala jsem mezi starými lidmi, né mezi vrstevníky, protože mi říkali, že nejsem jako oni," sděluje mi a já ji s úsměvem odpovídám že já též.
Spominam si na ni, protože je naším údělem, potkávat v tomto čase volného pohybu lidi podobné nám. Lidi, kteří jsou něčím výjimeční, lidi, kteří jsou však zcela obyčejní, lidi, kteří vypovídají o minulosti a jdou dál, do dnů budoucích s vědomím svých pout, svých závazků, svých povinností a přeci kráčejí těmi samými strastmi běžného dne jako všichni ostatní, možná někdy mají osud strastiplnější než všichni ostatní. Osud upleten jak věnec z květů, jenž vykvetli v dobách dávných.
Často jsme v hovorech spominali i lidi vyjímečné jako Nostradamus, jenž svoji pílí, kterou rozvíjel v temnotách nocí nahlížel na osud lidstva přes celá tisíciletí předem.

Nostradamus a další velcí věštci, varující lidstvo zapsaným negativem o čase budoucim. Je to cesta kterou chce lidstvo kráčet i když o něm ví, nebo je tohle zapsané negativum schopno svoji sílou skutečně varovat a lidé zastaví, jako když zastaví svůj vůz na červenou barvu semaforu. Červená barva semaforu,  říkající "Stop". Červená barva krvi, prolítá ve válkách a zbytečných bitvách. Krev. Krevní pouto, krevní linie, krevní msta... kterou cestou? Kolik tajemných šifer ještě musí lidi rozlousknout aby se stali lidmi? Klíč. Stačí mít klíč ke čtení zcela prostých vzkazů.

Jak dnes bylo ve škole? Táhám ze syna odpověď i když téměř vždy ji předem odhadnu: "Nuda," odpovida. Jako vždy, spiklenecky se směju nad poznámkou, že si potají za zády učitele šeptají, pouštějí muziku z mobilu, nebo posílají vzkazy. Chechtám se, protože jsem byla totéž poleno, když mne nudila přebírána téma, nebo učitel. Tuším, že to až na nějaké suchary, kterým je dobré každé šprtání, známe všichni. Jak jsme si posílali "leteckou poštou" z lavice do lavice šifrou psané vzkazy, nebo pozvání na rande. Jak jsme se snažili, aby tomu nerozuměl nikdo, jen odesílatel a příjemce. Není tedy u všeho tentýž klíč? Tá spjatost toho, kdo píše vzkaz s tím komu je vzkaz určen? Neni-li pravdou, že je to určeno jen tomu, kdo má tomuto vzkazu porozumět?
-"Já vím, že to čteš i když o tom nemluvíme. Já vím, že v tajném šuplíku Tvé duše je místo pro mé psaní a že takové místo je i v duši mé."
Studenti, čas učení, čas téměř ničeho a přeci čas zdrojů. Čas zdrojů...dnů budoucích. Zdroj... Zdroj čisty... Studánky...
A tak místo vytváření hry Pán Nebe a Země, jdu a pídím se po starém paganskem zvyku, tradici: Čištění studánek.
Toto je hra mé skupiny. Zelená. Jak na semaforu, značící "můžeš jít cestaje volná."
 
Holka kterou si moc vážím, mi smluvila rande. Cíl, restaurace. "Jdi, já jsem s tím mužem mluvila, vážně Tě čeká. Neboj se, ale neříkej mu vše o sobě. Nikdy neříkej vše." radí mi zcela vážně.
Né, nikdy neříkejme vše. Něco co nechceme již nikdy vyslovit neříkejme. Naučme se však říkat vše, co chceme aby žilo, aby zde zůstalo, aby bylo přítomno. Říkejme to přímo, nebo v šifrách, které pochopí jen ti, kterým je to určeno. Neříkejme to, co má zůstat jako monument pro výstrahu. Monument zkázy nám přímo před očima.
Gizský monument na západní straně Nilu. Pomník vědomosti vystavěny tak, aby připomínal vědomosti civilizace dávné. Monument vypovídající o síle vědomostí které jsou dvousečnou zbraní, ostrou jako meč samuraje. Též však říkající, že vše je jen dočasné. Přesýpací hodiny. Až dopadne poslední zrníčko písku z vrchního políčka na spodní, je čas konce a spodní část se otáčí, aby měla navrch a její obsah se sype do prázdného políčka. My však víme, že čas je znova vymezen...

Čas. Čas prosluněných dnů, čas vůně lesa, zurkot potůčku. Spominam, jak jsem se se sestřenkou, která byla o něco málo zkušenější, vydala na zběr hub, jak jsme mlsali lesní plody, hádali kteří lesní obyvatele na čtyřech nohách chodí pít zrovna k té studánce u které jsme si usedli na svačinu.
-"Lidé ty studánky chodí pravidelně čistit," říká mi. "Ty studánky nepramení přímo tu. Napájejí je podzemní pramínky z okolí. Lidé sem chodí a udržujou čisté studánky, aby mohli lesní zvířátka pít, aby netrpěli žízní, avšak udržují čisté i okolí studánek v určité vzdáleností, aby se neznečistili podzemní zdroje, které studánku napájejí. Klidně se můžeš napít. Tá voda je krystalově čistá, zvláštní chutě a zcela bezpečná. Není znečištěná."

Čistá studánka i její okolí, čistý zdroj. Starý, prastarý zvyk lidi spajatych s přírodou udržovat vše v čistotě, co čisté má být.
Jak dalece si dnes dokážeme vzít za svůj, paganský zvyk jít do lesní tišiny mohutných stromů, usednout na pažiť, nechat se kolébat duchem lesa, poslouchat šum větví, zžit se s tím místem a starat se o něj?
-"Snad, možná, dnes ještě né, snad zítra? Budou ještě zítra někde mohutné stromy pro každého? Bude ještě zítra čistá lesní mitina pro každého?" - pokládám přímou otázku tak, jak ji v šifrách nastiňuje Nostradamus a jemu podobní, kteří přes závoj tisíciletí vidí co se bude dít.
Předci Nostradama byli víry, kterou dnes označujeme jako židovská. A Nostradamusuv Bůh říká Mojžíšovi: "Popsal jsem nové kamenné desky. Jsou psány po obou stranách..."
Nostradamus je jen věštec a přeci lze říci že píše též v duchu své víry jakoby po obou stranách. Zjevně a přeci nesrosumitelne. I když to není zcela správné. Je to zjevné a srosumitelne pro ty, co porozumět tomuto sdělení mají.

Před lety mi jeden můj přítel s pýchou ukazoval svůj les. Krásné vzrostlé stromy, úžasná atmosféra, čisto... Když říkám s pýchou, myslím tím pýchu vnitřní, pýchu, která není pýchou v pravém slova smyslu,protože on se tím nikde nevytahoval, jen spřízněné duši ukazoval co umí, co dokáže, co dokázal z ničeho, z prázdych rukou vybudovat svoji pílí. Přítel, který se do role přítele postavil sám, abych věděla, na které straně stál, když mi vše o sobě vyprávěl. Přítel, kterého rod byl rodu mému nepřítelem... Otázka zní: "Kam postavit skutečnou zhoubnou pýchu lidi, nesprávné smýšlení, a další ne"cnosti"."?

Půjdu se podívat, jak čistit studánky, aby v nich a kolem nich zůstal přítomen i duch lesa, dovádějící s duchem krystalově čisté vody, té napájející jeho kořeny i jak čistou udržet tú vodu, která čas od času přichází seshora a omývá listí stromů ve kterých duch lesa přebývá.
-"Jak a co pošeptat lesu, aby si ty slova majestátný les šeptal navždy, předávajíc slova mé, vždy svým nástupným generacím příteli můj, jenž byls dřív než si mne poznal nepřítelem?"... třeba...?

Goriway... kníže a kněžna. Knížata jsou vždy dva. Jeden hlídá smrt, druhý kolébku... Knížata mé i tvé příteli můj. Knížata, jenž jsou nám nadřazená a přec jsme jejích součástí. Knížata smrti a znovuzrození. Knížata zcela paganská z dob dávných a přec  na věčnost přítomná... Já vím, že je též znáš z dob, kdy setkali jsme se poprvé. Tehdy však byla jen knížata mé a jen já byla jejích součástí. Již sypou se poslední zrníčka písku, jen jedno jméno čísla Ti příteli můj k vládnutí navždy, nestačí...Osum je číslo mého rodu...jenž spjato je krvi se všemi knížaty, pevnými jako skála v poušti i tvárnými jako Země samotná, jak Kosmos, plný hvězd, vznikající z Nicoty...Pravdu do roucha temnoty nelze navždy zahalit...Mé číslo příteli můj, je tedy výsledným číslem knížat všech a tedy i číslem konečným a prvním zároveň, mé jméno je spojením jmen knížat všech a tedy i jménem výsledným... pro rod můj, jenž přítomen zde zůstává navěky...