Hrátky dětí pohanských - 1

Závora.
Temná noc se ještě chvílí se světlem dne objímá, jít dál se ji nechce a ráda by takto v objetí se dnem, napořád zůstala. Však neústupné Slunce svých povinností dostát též chce a ve své kolébce již spoza obzoru se na svůj trůn zvedá. Svým zlatavým teplým paprskem chlad temné noci zahání a tak temnota nocí mílovým krokem pryč uhání, by den zas na chvílí ve své náručí zdržela, když usměvavé Slunce si zacházejíc za obzor na chvílí pozor nedá.

Snažím se porozumět znaku, pod pojmem "Mir". Lépe řečeno pár objeveným různým znakům, kterým říkáme zkráceně "staroslovanské runy". Není toho moc po civilizaci které jsme pořád součástí. Pár znaků které kdesi pod nánosy země, zůstali vryté do sošek, které prý naši pohanští předci uctívali jako své bohy. Nicméně je to skutečně tak? Co vlastně uctíváme dnes? Jsme-li součástí naších předků, jak moc se dokážeme zzit s představou jejich života?
Co tedy rozumět pod pojemem "mir"? Vesmír, svět, náš svět, klid, pokoj, harmonií dnů i nocí? Harmonií řádu světa? Harmonií vtěsnanou do nás samotných?
Z otevřené knížky egyptských znaků, které se dochovali téměř v celé své kráse, tak jak bylo záměrem učitele, na mne svou tajuplnosti mává znak kterému říkám "závora" dva tečky stojící u sebe s ocásky kterým říkáme pomlčka.
"Pane profesore, někdy je nápověda zdravá", směju se. "Napoví něco, co nevíme, nicméně, pokud nás to napovezene zaujme, je odskousenou pravdou, že se z nás vesměs stávají privilegování studenti."
Závora tedy beze vších pochybností nasvědčuje dvom vládcům? Dva knížata stojící u sebe pěvně jako nerozbytna brána do pevnosti, ve které si vystavěli hnízdo, ležení, pro svůj svět, zaplněný světlem Slunce i temnotou prozářenou svitem Luny.
Luny přibývající z prázdného Novu, Luny zářícího Splnu. Závora značící uzavřený svět dvou knížat, domov kvetoucích a plodících zahrad, domov potoků a lesů, domov skalních výšin i plodných údolí.

Jak hráli si kdysi pohanské deti? Jak učili se porozumět světu? Jak učili se správně se vším zacházet a míchat barvy žití? Nalezeny sochy, šperky, základy domů o všem vypráví o lidech milujících svůj svět a své potomstvi.
Jen pomalu se odkrývá svět tajuplných zelených planí a nezklresleneho reálného vnímání.
Již z nabytých vědomostí vyplývá, že pohanům byl domov místem posvátným, druhým, po místě posvátném kde setkávali se jejich předci, kterých však jsou součástí.

Jak mohou dva lidé stvořit si vlastní svět? Svět v světě, kde již bylo vše stvořeno? No přeci pomalu a po svém, když předem zvědí co jim již bylo zanecháno.
Stříbrná lžička zářivá, zamíchá temnou kávu žití, v hrníčku který napovídá, že poblíž je hedvábní stezka doteků, na podložce pažiti s domovem starým dřevěným, jenž odrazem je domova naších dávných předků.Káva co temnou barvu Země má a seminko ve svém objetí zčásti ke Kosmu a Slunci vysílá.

Žít reální svět. Dnes, zde a v této chvíli přítomné, dokázat si jej obarvit barvami tajemných dávných světů. Číst s láskou co nám chtěli ti, jenž již v časech dávných před námi si takto hráli se žitím, co nám to vlastně chtěli povědět a za "závorou" si stvořit svůj vlastní svět. Maličko tajůplný jen pro ty dva jenž se tohoto tajemství žití účastní a vytěsnit chtějí ze své blízkostí v těch chvílích harmonie všechny ostatní bytosti. Nicméně nic i přátelům nic nebrání občas si hádankami svůj svět sprijemnit. Zas hrát si s tajuplným sdělením a pochopit tak lépe vlastí svět.

Já usmát se chci v této chvíli, protože k obědu mám něco tajemné. Plněný zelný list. Jídlo to skvělé,voňavé, vonící maličko aromatickými oleji z koprů, co přidán je k zelné omáčce, nicméně, pokud chci sníst to co je uvnitř listu schováno, musím to jídlo nejdřív vyzlect ze zelného obalu. Tam na mne čeká chutné kořeněné maso, jenž protkáno je množstvím teček bílých rýžových.

A tak za chladných zimných večerů, jsou takové tajemné hrátky na tajemství do znaku schované to pravé a trvacne, kdy na partnera i přátelé s úsměvem i láskou myslíme a nějaký ten žertík "kanadský" možná do nádoby umístíme?
Co tedy povědět tím chceme? Že přítel náš je nádobou k zalévání záhrady zrely? Nebo snad ten znak známena více? Že nádobou je duše čisté? Co však ta duše by byla? Tak snad raději příště, dnes oběd tajemný mne ceká.