My, knížata Země...

My, knížata Země, ja i ty můj pane. Kolik nás je? Co čas na lásku si v tuto chvílí poptáváme?
Čas v zrození nám k žití byl dán. V kolébce zelené, hebké a voňavé. V odlesku barev proplétajíc krystal.
Nesmělé krůčky do prostoru, chrání a střeží starejši rodu. Čas k učení a po něm čas k lásce nám je dán. Posléze přijde vlastní zákon i chrám, kde ostražitost již nám vlastní je a chránit musí nově zrozené....

Mám ráda dešť. Drobounké kapky i prudký slijak, kdy z nakupených mraků jenž v chaosu vítr je dohromady zdal, ve chrámu Peruna vše po bouři umyté a čisté, svobodným růstem voní. Tá nová voda, jenž přináší vláhu a kapky co na lupenich volají o radu. Kam padnout pani moje? Mám zmáčet růži zem?...i strom mne volá, pojď sem...

Prohrabávala jsem se v antikvariatu a zaujala mne knížka. Taková zcela obyčejná, spiš pro děti. Obrázky, vždy k tomu něco málo textu. Když jsem ji doma otevřela, a lépe prohlédla, plesala jsem radostí. Nevysvětlitelné historické nálezy, jenž nezapadají moc do celkového kontextu naším věkem vytvořené osnovy dějin. Zvláštní věcí, tajemné věci, krásné věcí...činnost, tvoření... rostliny jenž se v našem věku nenacházejí na naši planetě. Kam se podělí? Nejsou, nebo jsou, avšak do tohoto koutu Země ještě noha našeho veku nevkročila? Snad. Ty rosliny zrovna tak jako činnost směrující k osetí pole, výrobě chleba, nábytků i všech potřeb pro žití je obrazovo i textem zapsáno na zdech chrámů a toho, čemu dnes říkáme hrobky. Egypt. Učitel, nebo učitele, co takto proziravo rozhodli?
Pochopení. Učení se rovná pochopení. Následná je praxe. Dlouhou dobu jsem hloubala nad tím, proč jsou pyramidy v Gize prosté nápisů, když jsou jiné chrámy popsané a pomalované výjevy. Ze zrození, žití i smrti.
Zvedám hlavu k Slunci, ptám se Luny, hvězd... dívám se do dálek k obzoru, ...nic. Když postavím se na místo pyramidy v Gize ja , co kolem mne a nad mou hlavou se prolíná? Vítr, též dešť, Slunce a Luny i hvězd odlesk... Kolem mne je nádherné nepopsane nic a přec vše co hledám. Nic co rovno je našemu žití. Úsměv mi sedá na tvař. Jsme tedy nic? Kapka vlahé rosy? Vítr v korunách stromu, neb vánek čechrající voňavé růže květ? Slunce i Luna, neb snad odlesk hvězd? Neb Země vonejici životem?.... Co v chrámu Peruna byl ji dán úděl? Již dávno tedy moudrost zapsala, jsme děti Země propojeny duchem vsehopritomna. Ja i ty ty můj pane, jenž zrození jsme jako rovni všeho, květu i skály, vody, stromu... A přec tak maličko sme více snad. Ten strom i květ snad potřebuje naši péči? Ochranu a správu uzemí? Jen vítr květu, stromu, plodu ví odnést sémě do dálek. Jinak je pořád jen v jednom místě a jeji setrvání v místě tom, po ochraně volá před jiným druhem, co rychleji šíří sémě své a zabrat ví málo plodícímu květu i plodu uzemí.
Snad proto je člověk správcem určen. K dohlížení i správné činnosti, by zůstalo zde vše po věky a nic nedošlo úhony. By nevymizel vítr, dešť, by zůstal strom i květ kvést. By bylo dosti obživy, nicméně by každý složil zde svého úsilí.
Ty obrázky z mé knížky tedy praví, jsme svobodní a jsme těchto zákonu znalí.