Okamih dneška 1 - Souběžné světy a předurčení.

Bloumám občas netem a hledám, ale co? Informace, vjemy, něco co nutně potřebuji?... Nebo co vlastně?
Bloumám občas ulicemi a hledám, ale co? Totéž jako na netu? Jak pojmenovat že něco mi schází ale vlastně ani nevím co?
Kolik nás je zrovna takových? Něco postrádáme jak je patrno.
Nespočet lidi na celém světě, jenž mají téměř vše, včetně zázemí domova, usedá téměř denně k rozzářenému monitoru a vkládá "kamsi, kde je to později možné vidět" své poznatky, své naděje, své touhy, své snahy... zrovna v tuto chvíli, si tito lidé naplňují tento svůj vlastní svět obrazem a písmem. Svůj vlastní svět, který budou sdílet s ostatními návštěvníky netu.
Mnoho lidi na celém světě bloumá jen tak ulicemi s vlastním světem. To vše co mají, mají uloženo v batůžku, jenž nosí na zádech a jejich platidlem je slovo vypovězené. Nemají kam dát své obrázky jenž na své cestě nazbirali očima, vesměs nemají ani na co psát slova scházející jim na mysl. Chodí tou samou trasou, potkávají sobě podobné souběžníky a vypovězeným slovem naplňují svůj svět. Svůj svět, který sdílejí s lidmi sobě podobnými, kráčejícími ulicemi s batůžkem všeho na zádech.
Souběžné světy.
Říkám tomu souběžné světy. Jsou zde přítomný, jsou naplněné živoucí hmotou, živoucí myslící bytosti z masa a kostí, nicméně tyto světy téměř nepřicházejí do styku jeden s druhým, nebo jednoduše spíš o sobě lépe ani nechtějí vědět. Oba tyto světy kráčejí svým vlastním tempem, ... ale kam? Kam kráčejí, jaký je cíl? Co je záměrem k vytvoření tak odlišných světu?
Systém? Ale co je to vlastně systém, řád...? Nebo přec jen? Je to systém, životní styl lidské společnosti v dané době, který dokáže šmahem vytvořit z lidské bytosti osobnost majíce téměř vše, nebo osobnost nemající téměř nic? Snad... Ale proč?
Již delší dobu se pozastavuji s podobnou otázkou nad příběhem člověka se jménem Alexander Macedonský, jenž zrozen byl vedle dvou zvláštních lidi, jakými svým způsobem určitě byli jeho otec Filip a matka Olympiada. Vyrůstajíc na moudrach Aristotela společně se svými rovesníky jemu rovnými, dokážou celé hodiny nad vším co je Aristoteles učí filosofovat a přeci nakonec odchází a křáčí okolitym světem, aby si jej podmanil, aby si jej okolity svět považoval jako toho jenž je 'první osobnosti". Ale proč? Proč si volí tento životní styl a zůstává v něm? A skutečně si mladý
Alexandr jednoznačně a plně uvědoměle volí cestu podmaňování si okolite společnosti tímto způsobem?
Uspokojuje jej tento život, nebo má snahu jen tak jít a hledat něco co zrovna v tu chvílí ani neví ještě pojmenovat?
Pro co byl původně mladý Alexandr vlastně předurčen, pro co sme my jenž hledáme cosi co ještě v tuto chvílí nevíme pojmenovat byli předurčení? Jak zjistit co nám to vlastně schází?
Možná by bylo záhodno podívat se více kolem sebe.
Možná též na lidi, kteří přicházejí klidně odkudsi, možná z práce, do zázemí svého domova, šťastní a spokojeni s vydařeným dnem plným povinností a s uspokojením hledí s rozzářenými očima na svého partnera/ku v domácností, na své děti, na svůj spokojený uzavřený svět.
Jsou tito lidé bohatí, chudí? Proč jsou spokojení? Jací jsou? Ano myslím že jsou neskonalé bohatí, nicméně casto ani né hmotným majetkem, nýbrž zcela prozaicky mají něco, čemu se říká rovnováha a harmonie života, jenž je rovnice mezi snem a realitou. Tito lidé mají svůj vlastní systém, svůj vlastní řád v návaznosti na řád lidské společnosti na naši planetě s návazností na řád kosmický. Někdy tomuto osobnímu systému a řádu říkáváme i morální hodnoty a zásady, nebo též pevná vůle žít šťastný všeďní den. Neomezujíc a neohrožujíc ostatní živoucí bytostí, si tito šťastní lidé vkládají do svého světa dnes a denně svoji činnosti, slovem, písmem, obrazem a hmotou své sny, sdílejíc je s ostatními členy své domácnosti.
Systém a řád, harmonie a rovnováha. To je to, co vždy po narušení našeho světa, musíme obnovit jako první. Myslím našeho osobního světa, nicméně to samé můžeme postrádat i ve světě okolitem. Tedy rovnováhu mezi světem lidi spjatých s přírodou a lidi spjatých s nejmodernější vyspělou technikou. I zde se jedná o dva souběžné světy, jenž jsou prozatím od sebe vzdálené přibližně stejnou vzdáleností jak žebrák a král. Jak údolí a vrchol hory. A přeci oba tyto světy, tedy svět lidi spjatých s přírodou i lidi spjatých s nejmodernější technikou k udržení rovnováhy síl a harmonie řádu, potřebujeme v naši společnosti ponechat navždy.
Tedy osobní systém, osobní řád, rovná se rovnováha a harmonie všedního dne. Ten jenž uchopí své žití za okraj jemuž říkáme předurčeni, nebo též vlastní sen, ten již nemá potřebu bloumat a hledat nepojmenované.
Předurčeni a vlastní sen, jsou avšak dva rozdílné pojmy. Jak je ale správně pochopit?