Rodová uskupení: Maya - Ti (část první)

Ti je zcela obyčejná žena. Jak ale říci, že není zcela obyčejná? Je to snad v úhlu vnímání osobnosti jenž je nepopsatelné? Ti je totiž nejen hezká, nýbrž i charismatická. Co avšak v sobě nese slovo charismatická? Chápeme to zcela?
Rozmlouvala jsem s Ti zrovna tak, jako s každou jinou ženou, když se v prostoru objevila slova, že pochází z uskupení Maya. V té samé chvíli jsem pochopila to, co není vysloveno. Pochopila jsem, proč se mi jeví někteří lidé jako jiní.
Mají totiž něco, co tím ostatním chybí...
Jsme lidé, ne předměty, proto je mnohem jednodušší se to naučit vnímat, chápat, ale lze to snad za určitých okolnosti vyjádřit i přirovnáním ke starému uměleckému dílu. Dílo z rukou mistra, které sebou nese vzkaz z věku dávno minulých. Je v něm vepsán čas a moudrost těch dávných dob a přeci to ten předmět neví. A taková je i Ti.
Napadlo mne, že ji požádám, zda bych ji mohla kreslit. Zajímal mne její obličej z určitého úhlů. Nejdříve se smála a říkala:"...ale ne, vždyť já nejsem žádna modelka..." Po nějakém čase ale souhlasila.
Ti se pohodlně usadila na pohovce a ja hledala ten správný úhel. Na papíru se začaly objevovat první tahy tužkou. Obličej, oči, rty...
Portrét nebyl ukončen a již tak zůstane až do doby, než se doberu k tomu, co se vlastně v tu chvíli stalo.
Je to zvláštní, ono se vlastně nic nestalo a přeci... Seděli jsme zticha, nerozmlouvali. Ti se dívala někam do dálky a probírala se svými myšlenkami, ja upnuta zrakem k jejímu obličeji, se snažila rukou načrtnout formy, které vnímal můj zrak.
Museli jsme to slyšet obé, protože v té samé chvíli jsme obě znejistěli. V místnosti nebyl nik a přeci jakoby někdo vyslovil slova: "...to se nesmí..."
Za pár okamihů se Ti ve chvatu zvedla a beze slova odešla. Odchodem myslím potvrdila, že slyšela to samé co já. Bylo to jakoby ty slova někdo mezi nás hodil. Vynořily se z Nicoty a do Nicoty padly. Avšak proč?
Spomela jsem si na podobný okamih. Můj učitel kreslení byl z mým výtvorem spokojen a vyslovenou pochvalou mé snahy, mne podnítil dál rozvíjet daný dar.
Požádala jsem tehdy dívku z mého okolí, zda ji smím kreslit. Zcela obyčejný portrét. Tehdy se tato dívka smála zrovna tak jako dnes Ti, ale sopuhlasila. Když tehdy padly slova: "... to se nesmí...", vyslovil je dospěly člověk fyzicky přítomen. Ani tehdy jsem plně tato slova nepochopila. Tehdy jsem ale oponovala a portrét dohotovila. Dnes nebylo komu oponovat, s kým komunikovat.
Chci portrét Ti dokreslit až přijde čas. Až padne z Nicoty vysvětleni proč se to nesmí.
Zhodou okolnosti, nebo snad ne zhodou okolnosti? Teď vskutku nevím, ale obě pocházejí ze starých rodových uskupení. Chtělo by se říci: "co na tom?" Všichni za sebou přeci máme generace předků. V čem to tedy vězí?
Ano, část vysvětlení padá ke mne ve chvílích, kdy píšu tyto řádky, ale neznám jeho dosah. Vynasnažím se jej uchopit a pochopit v celé šíří.
Ti pochází z uskupení Maya. Z uskupení které nám zanechalo kamenný vzkaz od dávných dob. Kamenné pyramidy i kamenný kalendář, jenž končí datem 21.12.2012
Co nám tedy má říci jejích vzkaz? Jací byli Mayove kdysi a jací jsou dnes? Je nějaká souvislost mezi rodovým uskupením dívky kterou jsem kreslila jako první a rodovým uskupením z něhož pochází Ti? Jedná se jen o mou zvědavost, nebo je v tom něco více? Jaký přínos bude mít moje vrtání se v starých časech, ve slovach, psaních jiných?
Třeba ano, třeba to bude přínosem. Zkusím to? Nejdříve snad jenom takto jednoduše, co již vím.
Když tehdy Mayove vpisovali své vědomosti do kamene, vpisovali to s vědomím, že tento vzkaz má vydržet nesmírně dlouhou dobu. Jednou z jejich nepsaných myšlenek byla i snaha říci nám, lidem dneška, že věděli o dění v minulosti, o dění v jejich dnech a dokázali spočítat přelom v době, jenž přinese daleká budoucnost. Moudrost, čísla, dobrá vůle, snaha, dílo...
21.12.2012 je dnem Slunovratu. Kalendář, kamenný kalendář spojen téměř neviditelným poutem se stavitelským dílem neprehlednutelnym - pyramidy. Pyramidy mayské, pyramidy gízské...
Kamenný kalendář, jenž končí jedním Slunovratem. Co tedy končí? Samotní mayove říkají, že končí jedna doba. Ze končí něco, co již nikdy nebude.
Co vše, jenž se vztahuje k tomuto datu je zapsáno i nezapsáno? Zapsáno a uchováváno jako kamenný monument i nezapsáno, nýbrž jen odevzdáváno tradici z pokolení na pokolení?
Kdo jsme my, kteří se v této době přelomu vyzvídáme po dávných vzkazech předků a proc?
Mezi dobou kdy byly tyto vzkazy součástí dnů dávných generací a dobou dnů dnešních uplynula mnoha staletí. Lidé každé doby žili dnem přítomným, žiji tak i dnes a přeci jsme zde i my, které síla vzkazů posouvá někam mimo dění všedního dne.
Nesou tedy tyto dávné vzkazy v sobě zakódovaný i zaměř oslovení?
Pravděpodobně ano. Velice pravděpodobně jsou ve všech starých vědomostech našich předků též vloženy záměry oslovení osobnosti v určitém čase. V jejich vědomostech, v jejich činnosti, jejich vyprávění tak, aby nám byly užitečné a nápomocné až ve chvili důležité pro nás, abychom z těch vzkazů opatrně vybírali to, co je nám, naši generaci potřeba a následně to samé odevzdali generacím příštím.
Právo volby. Je možné to pojmenovat i právo volby. Máme veškeré právo zvolit si směr i způsob naseho života ve chvílí, kdy jsme již plně uvědomělým člověkem, nicméně v dobách našeho růstu k nám přicházejí podněty z našeho okolí a moudrost a zkušenosti těch, kteří již mají svoji životní cestu téměř odkráčenou se k nám nezkušeným dostávají tedy jakoby částečně zahalené závojem, nebo též vyjádřeno jazykem dneška zakódované a uchovavané až na čas potřeby.
Máme plné právo řídit si život dle svých představ, rozvíjet to, co již známe, prostě žít... Zní to vskutku krásně, co je ale obsaženo v těchto slovach? Je taková i skutečnost? Rozhodli jsme se skutečně svobodně a sami pro to co každý den žijeme, co vytváříme...prožíváme...?
A proč nás najednou tak intenzívně osloví dávný vzkaz předchozích generací? Jsme tedy jiní než naše okolí a nezůstává nám tentokrát právo volby? Je zde jen povinnost prijmout vzkaz a nest dál, pro příští generace? Možná.
Nejdříve je ale potřeba poodhalit závoj a přijmout to, co nám bylo zanecháno...