Tvořivá idea - 2

Byl krásny trpitivy večer, plný stříbrných hvězd. Vyšla jsem ven a pozvedla svůj zrak k výšinám. Hvězdy každá na svém místě mi zasílali svůj pozdrav. Dorůstající Luna se pomalu přesouvala k západu, v úsilí být o den starší a přibýt na svém objemu.
Můj zrak se vrátil na Zemi, na náprotivný kopec k houštinám.V mém zorném poli se objevili dva kojoti. Je zima, brzy se stmívá a lovci vyšli k honu na večeři. Spomela jsem si, že z houšti mi občas pod nohy vletí rychlonohý králici. Je to jen mžik a znova nejsou. Kdo ví, zda je pomalejší kojoti doženou. Hladový kojot napadá jen menší živočichy. Zrovna tak jako kdysi u nás za mého mládí v zimném čase scházeli z lesů do vesnice vlci. Hnal je hlad a starejsi říkali, že v krutých mrazech, když jsou v lesích a na loukách vysoké závěje, nemá se lesní zvěř čím živit. Lidé jim tedy v těchto mrazivých dnech nosí na místa v lesích, které jsou již po celá staletí k tomu určené, seno a krmení, aby mohli zvířátka v lesích prožít kruté mrazy. Celé generace tak činili a celé generace lesní zvěře si na ty místa též zvykli. Vždy rodiče učí mláďata...
Když ale Meluzína delší dobu řadila a lidé sami pro zachování svého žití ze svých teplých domovů raději nevycházeli. Mnoho zvěři uhynulo a tak hladoví vlci, jichž hnala zima a hlad, šli ve smečkách, nebo i osamoceně, zabíjet tam, kde cítili kořist. kde cítili pulsující život... V zimě se stmívá brzo a tma je jejich ochranou. Když jsou hladoví, jejich jedinou možností je zabít, aby se nasytili a tak síla jenž je vede k zabíjení je nám známá jako pouhy pud přežití...jen chtějí přežít tak , jak je dáno tomuto druhu, jak je dáno v jejich genech primitivního lovce, zabijáka. Říkali starejsi kdysi, když se nás, dětí ptali, zda jsme všechny vrátka do zahrad a stájí dobře pozavírali.
Nicméně čas vlády "Bílé královny" a též i pani Meluzíny, byl pro lidi tvořivé poznamenán rovněž chvílemi z nich nejen vzcházeli pro mladé krásné pohádky a prastaré příběhy, ale i čas, kdy spod jejich ruk vycházeli krásné a užitečné předměty. Vše tvořivé se dalo do práce, ve snaze vlastnit výtvor vlastních tvořivých nápadů a zručných ruk.

Len setý. Osila jsem si len setý, který ještě mi stáří rodiče zcela přirozeně zpracovávali. V naších myslích vždy střídá okamih a okamih. A mne se zdá, že čas ve kterém ještě babička na stavu tkala plátno a na něj následně nítí spředenou na vřetenu, všívala prastaré motivy, je nereálně vzdálený. Zdá se mi, že jsou to snad celá staletí a přec je ten okamih přítomen v tuto chvílí. Je zde, je reálny. Není to pohádka, ani dávný příběh, je to prostá skutečnost. Pro mne je to skutečnost a mým úkolem je předat tuto skutečnost dál, pro další generace, aby to oni zas mohli předat svým nástupním generacím... je to činnost, tradiční činnost, též tradiční příběhy, přenášený v lidském rodu, jsou to místa, jimž říkáme posvátná místa mého rodu, jsou to místa, jenž jsou posvátná místa Země.... ne jen my jsme... Před nama zde již bylo vše a po nás bude zas... jen jim tedy předáme dál to, co bylo dané nám.
Dal/a jsi mi tedy něco, vše se k tobě znova vrátí. Takový je Zákon Země. Co dáš, to je znova tvé... Co je mé, to mé navždy zůstane...

Všestrannost je nám do vínku daná. Do ničeho, vkládají ji, Tři vládci co vraceji se znova v tento čas. Tři knížata, po dva vedle sebe stojící. Šest je jich co Zákon Země střeží, a přec v počtu výsledném, z Tří těchto základních sedm, když znova poslední ve třech vzcházejí. Kamenná stéla je jejich vyjádřením. Jak kámen, nehnutě, vedle sebe, princip ženy a muže stojící, ve stéle kamenné, Tvůrce dal jim jejich tvar. V dnech tedy těchto našich součastných a vlastních okamžicích tvořivých, vždy počítejte s knížaty všemi, nicméně věk vlády zrovna pro Tři vládce určen je. Ten věk co naše počítaní jim dává čas v letech hodně dlouhy. Vždy 1850 let zde jeden knížecí dům stojí... let v lidském počítání... ukrytý v kameni co písek egyptsky, pomalu v čase halí, v kameni, co ruka a um člověka, znova z písku zvedá, ty dávné znalosti vždy vkráčejí v naše dny znova, jak zarosené ráno s růžovou zorou kolem záře sluneční, po temné a chladné noci, když opětovně vzchází.
Všestrannost do bran rána vchází nám. Všestrannost kráčí do dnů naších. Když ohlédnu se kolem sebe, na úsvitu svých dnů, kolem mne se jak poklady světa, den ode dne vše pomalu zbíhá.
A tak zcela obyčejný len setý, co kdysi v domácnostech své místo měl, je znova zde, jen na chvílí jak dobří přátelé někde v běhu času jakoby v ústraní dlel.
Dívám se na krásný modrý květ lnu. Na jeho semínka, co meji v sobě za zvláštní sílu? Olej též sémě k jídlu i jako potřeba k malování, plátno a olej, co barvy na dlouhý čas chrání a dál vše potřebné pro zdraví člověka v zrničkách plodu a rostlina umí zaodít lid zrodu. Umí mu dát co potřebuje. Jak kdyby se ptala: -... a skutečně můj pane, chceš nejen malovat ale i psát? Ja dám ti též papír, když budeš mne pěstovat. Dám tebe též krásný šat. Neb roucho nítí zdobené. Dám ti i pokrývku k spaní, neb ubrus krásny a plody mé jsou jedlé má paní... můj květ je jako nebe sluncem oděné, mé uřčení je všestranné. Proto mne již dávné generace předků tvých má paní, na kamenné zdi svých egyptských chrámů malovali, by zákon zůstal zachován k prospěchu všech následních... v jeskyních mne též zapsali je tomu jiz 30 tisíc let, v zemi co Gruzii ji dnes nazýváte, já známá jsem však v celém světě, i když pravdou je že mnoho nás je, co všestranností oplýváme, jsme zde a jsme pořád přítomné, chceš-li mne, má paní, můj pane, já užitek i krásu umím dát, však ostatní, co v čase dávném povstali jak já, za knížat Třech, jsou velice mi podobné. Rostliny, stromy, keře, též kamení a další množství jinotajů, je nás jak hvězd na nebi, co vlastnostmi těmi ovplyvame. Líp rozhlédni se kolem sebe, my rozhodně se neskrýváme, jen pýchy nenosíme šat. Jsme zcela prosté plody Země a přítomné na věčný čas..."

Tak praví panna Eset, pánu Usir: "... věk knížat Třech je počtem v převaze, když kráčejí k svému Dómu knížecímu, by vládu svoji vůli utvrdili, že na trón světa usednout se chystají. Jim jako roveň, stojí v protivenstvích jejích sok a vládnout chce tedy též, však svoji vůli, pod pláštíkem nebe temného ukrývá. Knížata jsou však zcela neoblomná, a brána pevnosti se již pevně zavírá, to vůle všech je kdysi, do trůnu světa usadila, by znova trůn svůj postoupili, když skončí jejich doba, Dómu knížat následních. Ve věku knížat Třech vždy a zas obnoví se i doba stavitelů pyramid. Jak vše, co jen chvílí někde, v zapomeni je uloženo, tak vzejdou následní těch, co kdysi byli přední všech...
V místě TJNU (TYNU) poprvé, tak byla všemi umluvena tato dohoda a PTAH v těchto místech nazvaná, kultura knížat Země.Třech v základu a v počtu Sedm výsledních, co vzešla z časů a kultur předešlých, nicméně jako vláda knížat Třech, je ve známost světa dána, v kolese času Dómu knížecích, jenž světem naším kráčí zas a zas. Lidský věk však je příliš krátký a tak vliv knížecích dómu 14-ti, jest proto na tento čas lidský, na zemi rozpočítaný, však kosmický věk knížat jest určen navždy a neměnný. Tak pane Usir praví Zákon Země Kamenný.
Ja pane Usir, již jako dítě, jsem paní Země a spravkyně Pevností určená. Však protivník můj, jest též neúprosný a vládnout si pro sebe žádá ... do stély kamenné proto, vepsali mi učitelé zákon. Jej respektovat již navždy, je sílou a vůli knížat dáno...