Výhradní právo.

Na severní straně nevchází ke mne do pokoje ráno paprsky Slunce a přeci vím, že již je Slunce zde, že svítí. Pomalu se probouzím. Můj pohled padá na rozečtenou knížku u stolku, přistaví se na pletení ledabylo pohozené v koutě.
Je ráno. Dívám se kolem sebe, přemýšlím co dnes, kam povedou mé kroky? Pohledem se přistavím na nedokončených platnach. Barvy. Moji duši pohladí barvy obrazů, jenž mlkvo čekají až si na ně najdu čas a umazaná barvami se budu s úsměvem snažit slovem popsat, co mé hrátky s barvami vytváří.
Už mne k sobě zve kávovar. Jeho úkolem v mém světě je dát mi šálek voňavé kávy. Vcházím na patio. Pohledem obejmu Vesmír. Zeptám se Peruna, co mi dnes nadělí, čím Sluneční chrám, můj den dnes zahalí.. nechám se obejmout paprsky Slunce a pár si jich v očích ponechám.
Můj svět - je jednou z věci na které chci mít právo. Mít právo?

Kdysi před lety mne napadlo živit se jako dealer. Propagovat a prodávat výrobky známe firmy. Být součástí známe firmy. Být někým ve známe firmě. Mít výhradní právo ve svém regionu "u svých známých", říci: "tak tohle vyrábíme." Nápad skvělý, jen jsem si zapomněla položit otázku "proč". Proč to vlastně chci?

Mám ráda kafé.  Jeho vůní, jeho barvu. Kafé, okořeněné špetkou sladké vanilky. Jeho barva mi připomíná barvu země. Úrodné země z níž vzchází téměř vše. Země, plovoucí Vesmírnou plání a rodící vše jenž budí úžas. Země, jenž živi i zaodívá. Země tvárné i pevné zároveň.
Kafé, jenž dodá mi sílů jít dál a těšit se na další chvilku strávenou u její vůně v poklidu domova.
Domov. Domov který si zavíráme před nezvanými návštěvníky. Domov, ve kterém toužíme mít na vše výhradní právo.
Domov, ve kterém ráno náš probouzející pohled obejme partnera, jenž stojí po našem boku pevně jako skála a neuhne žádné síle. Partnera. Né knihy, obraz, vesmír...
-"Chci na tebe mít výhradní právo", chce se říct. "Mít výhradní právo a přeci nemusíš být mým otrokem, protože i ty víš, že máš totéž. Výhradní právo na mne a přec nejsem tvým otrokem. Jsme svobodné bytosti. Děti Kosmu a Země, ovplyvajici vším, co již bylo stvořeno a jdouci k dalším dnům rozvoje."
Tak proč ale toužíme být spojeni poutem skály kamenné?
Proč výhradní právo pro naši duši, obejmout pohledem v probouzejicim se ránu zrovna tu jedinou tvář? Usmát se na Slunce v té jediné náručí?
Snad pro to, že jsme jen my dva stejni a přec odlišní? V čem ale jsme stejní?
V  touze. V  té samé touze patřit jen jeden druhému. V  touze mít vlastní svět, v touze tvořit si vlastní svět, v touze mít v něm bytosti jenž jsou naši součástí a každé probouzející se ráno, se těšit na to, co je pro naši Zemi i Kosmos charakteristické. Na přibývání. Na přibývání v našem světě i světě kolem nás.
Mít na to výhradní právo a výhradní právo poskytnout..., mít povinnosti spojené s výhradním právem, mít radost spojenou s výhradním pravém...
Ja chci, nicméně ja jsem jen polovinou tohoto kamenného pouta.
-"Jak se tedy přesouvají skály?"
Zdá se, že tohle již naše dávné generace předků vykoumali a do kamenné stély vrytým písmem vepsali.  Zákon Maat. Vesmírní zákon neměnný.
Kamenná stéla v chrámu Kosmu stojící, jejíž půl a půl náš zrak svým sdělením mámíí. Klíč. Najdi si svůj klíč, jak číst toto sdělení.

Mí učitele by mne znovu slovem vypliskali: "Nenapovídej" a přec. Snad maličko, snad potají? Snad učitele se nedívají? Ale jak, by pochopeno bylo správně tajné šeptání?

-"Dnes u mne knížecí pár Kassy stojí. Já jejích jsem součástí. Zcela obyčejný pohan, jenž knížata svá ctí a přec né otrok, nýbrž kníže svobodné."