Žít svůj sen - Luna a Runa

Je neděle, šest hodin ráno, ještě je tma. Jdu se svým oblíbeným šálkem kávy na balkón.
Pohlédnu nahoru, přes mohutné větve košatých stromů u balkónu. Daždbog dnes vstal dřív než já a pracně kupí těžké tmavé mraky po obloze. Je pečlivý, vše chce mít čisté a voňavé. Schoval před mým zrakem dokonce všechny hvezdy, svití jen pouličně osvětlení za zahradou.
Najednou jakokdyby věděl, že se mi stýská po svitu hvězd, pod kupolou vytvořenou z mohutných větví, se v dálce na obloze, přes těžká temná mračná, začíná formovat bílé světlo. S úžasem sleduji, jak se bílé světlo pomalu začíná zvětšovat až si vytvoří v mračnu malý kruh. Mrak se jakoby na příkaz bílého světla pomalu rozestupuje a mému zraku se naskýtá úchvatný pohled. Bílé jemné světlo které pomalu zaplňuje zvětšující se kruh rozestupujících se mraků zeskupenych kolem tohoto kruhu, jakoby přinášel srpek ubyvajici Luny. Srpek Luny je ještě malý, kolem něj je aura jemného bílého světla a za tímto bílým světlem jsou do kruhu uskupeny těžká temná mračná.
Srpek Luny působí dojmem jakoby přicházel pomalu ke mne na balkón srknout si ze šálku kafé, které v úžasu pořád držím v ruce.
Luna se pomalu, vteřinu po vteřině zvětšuje před mým zrakem a svítí zcela jasným světlem i když pořád zůstává jako srpek
a kolem ní je vytvořená nádherná aura jemného bílého světla, to vše v okrouhlém rámu temných mraků.
Krásu scenérie umocňuje fakt, že celá část oblohy, kterou pojme můj výhled, je pod mrakem a pohled vpravo do korun vedlejšího stromu mne ujistí, že je to celé skutečně zvláštní.
Větve vedlejšího stromu svým přirozeným růstem, vytvářejí na východní straně stromu uprostřed koruny znak, kterému říkám runa Daždboga. V té krátké chvílí ve které jsem sledovala představení Luny, se uprostřed Daždbogovy runy, pravděpodobně tím samým způsobem jakým se předváděla mému zraku Luna, usadila uprostřed runy, malá hvězdička. Její světlo jakoby mi chtělo říci, zde hledej, tady jsem...
Když jsem za chvílí usedla k počítací, přečetla jsem si zprávu, že letos se k "temné hodině" bez elektrického osvětleni, jenž produkuji atomové elektrárny, připojilo znova o něco víc lidi a já si spomela na scénu ze včerejšího rána, když jsem již za světla šla vypít své kafé na balkón, jak mi názorně předvedli vtacky svůj svět...
Do starého, opuštěného hnízda v koruně jednoho z košatých stromů na zahradě, se nastěhovali noví nájemníci. Pravděpodobně se jim tam zalíbilo a tak zůstali. Včera ráno se před mým zrakem předváděli s obnovou starého hnízda. Poletujíc z hnízda na jednem stromě, usedali na druhém stromě na větev, které z jinou větví tvoří runu Daždboga a na té jedné větvi je vedle ukončení runy místo, kde jsou suché větvičky. Tito noví nájemníci si zrovna z těchto suchých větviček uškubovali vždy po jedné a odnášeli si je do svého hnízda...
Uklízejí tedy to, co je již nepotřebné, nicméně vlastní snahou si z jakoby nepotřebného, vytváří své zázemí, aby v něm vyvedli novou generaci, která bude činit totéž. Neškodí a přec mají  co potřebuji... nesvádějí o nepotřebné boj s jinými vtaky, jelikož jakoby nepotřebného je všude dostatek...