Zrodili jsme se v ráji ...- 2.

 Někdy se mi stává, že se mi ztrácí čas...  "Ztrácí čas???"- podivím se sama sebe nad svým vyjádřením. Zvláštní slovní spojení. Mohu ztratit knoflík, náramek s rozbitým zapínáním, nebo cokoli jiného, ale pojem ztrácí se mi čas je docela zvláštní, avšak všichni dnes jaksi bez dalšího vyptávání rozumíme tomuto pojmu. Zahloubím se do něčeho, třeba do knížky jenž má napjatý děj a najednou je téměř ráno.
Začnu malovat a najednou je večer, plátno však nevykazuje "dílo" úměrné prošlé dráze hodinových ručiček. Ohlédnu se po starých obrazech mistrů a není mi zcela jasné, zda se jim též u práce ztrácel čas.
Nádherná práce Leonarda da Vinci, muže tisících idei, hledajícího dávno prošlý čas, hledajícího a nacházejícího, hledajícího a rozčarovaného z nalezeného...hledajícího a ztichlého před časem samotným.

Chci se však zahloubit do písmenek. Písmenka jak je známe dnes. A,b,c,d,e... rozumíme jim, již od útlého věku víme, že za těmito písmenkami se skrývají po spojeních i obrázky a že tyto písmenka se spájejí též se zvukem.

Dívám se na písmo starých slovanu a najednou mám pocit jakoby se ztratil ten čas, po který byly slovanské runy téměř tabu. Jakoby ani nebyly a přeci jsou. Jsou zde dnes, byly včera a hodlají zůstat i zítra. Jsou cos jako čas samotný, téměř věčný. Jsou zde i když celá tisíciletí jim bylo upíráno právo být nápomocné v životě, potomkům těch jenž toto písmo "zářezů a obrazů" pro své děti vytvořili ve světě Kamenného Zákona Země.
"Alatyr" - řeka i kámen. Slované sem ukryli písmenko "A" za nímž se ukrývaji nesčetné vědomosti zrodu,obnovy cyklu i života samotného.
-Řeka Alatyr protéká krajinou a posléze se vlévá do řeky delší, do Volgy a jeji délka je 296km. V listopadu zamrzá a roztaje až zjara, kdy začíná vše zelené kolem vykukovat spod sněžné peřiny,aby vesele zurčela krajinou a předváděla svoji krystalovou čistotu, vzešlou po bílé pauze do původní krásy.
-Kámen Alatyr leží dle starých slovanských pověsti na rozhraní dvou světu. V něm je možné spatřit svůj svět. Pohlédnout do kamene na svůj svět však směji jen dva knížata, na rozmezí jejíchž zemí tento kámen leží. Vždy muž a žena spojující tyto dva knížecí země v jedno léno, v jednu krajinu ušlechtilých a čistých knížat Bojarů.
Podél řek a poblíž hlubokých lesů žili ty, pro nichž byl život vzácností v čase. Nespoutaná příroda a volnost žití. Krása a dostatek. Tvořivá síla i veselá mysl. Síla vznešené krajiny, snoubící se se sílou urostlých lidí.

Procházím ulicemi ztichlého města pod neonmi pouličního osvětlení, nad nimiž se téměř ztrácí svit hvězd. Je chladno, přitáhnu si více ruce k tělu. Kolem mne frčí osvětlená auta. Chci být chvíli sama. Usednout na poloztichle terase na šálek kávy a rozhlédnout se kolem. Podívat se kdo ještě krom mne nemá stání v teplé místností bytu, či domu.
Okolní stolky obsazují holky kolem dvaceti let. Veselé štěbetají o všech drobnostech jejich přítomného života. Co a jak, jak, kdy a kde...
Zastaví se i kluci s gitarou a snaží se vytvořit si zde svůj prostor. Vypadají že jinak ani snad něměji kam s tou kytarou jít.
Vedle u stolku si povídá mladý muž se svým finančním poradcem. Jak a kde správně investovat. Jeho starostí je udržet si svoji pravděpodobně krásnou, nicméně náročnou manželku.
Opodál si rande sjednali učitel se studentkou. Nejedná se o klasickou školu. Jde o nějaký kurs, po kterém mladá dáma má získat svoji činnosti hezké jmění. Již je to takto dáno předem. Nauč se a vydělávej s námi.
Dál se mi již v ten večer ani nechce zkoumat. Dopiju své kafé a raději jdu.
Stýská se mi. Po šumění stromů, po zurkotu potůčků, po včele kroužící nad kalichem květu, po švestce z vlastní zahrady...
Po domově plném vůní a teplých slov.
-"Není",- směju se sama sobě a snad již ani nebude. Svět jaký znám ze žiti svých předků. -"Nejspíše vymizel, jako nedostatkové zboží zpod pultů v komunistickém režimu"

Co naši generaci vlastně chybí? Máme přeci vše. Přepychové domy, byty, auta, krásné oblečení, film, divadlo, restaurace, obchody přetékající zbožím. Můžeme si jít koupit cokoliv, kdykoliv. Můžeme jít na dovolenou kamkoliv.
Nik nám nezakazuje co máme jíst, kam máme jít, s kým můžeme chodit a s kým né. Můžeme si číst cokoliv, nik nám nekáže že je to zakázané. Můžeme říkat cokoliv. Jsme svobodné bytosti.... Nechybí nám ale přeci jen něco? ...
Podle všeho ano, chybí...

-"Co víme o Kamenném zákoně Země?...
Co víme o tom, jak naši předci přišli v lese na louce u potoku k chlebu a teplému ošacení? Jak si postavili dům, jak rodili děti? Na co a čím malovali pro nás písmenka, jenž nejsou klasické písmenka ale celá knížka žití? Chápeme zcela ty nesmírné vědomostí jenž nám prostřednictvím "zářezů a obrázku" zanechali ti o kterých se celá tisíciletí nesmělo mluvit a přeci jsme jejich potomky?
Co se skrývá za písmenkem "A" v naší dnešní abecedě? Nic, že? Zcela nic."

Přenesu svůj pohled k panně Eset. Ještě dívka, né žena, s tíhou trónu za zády. Ještě louskající písmenka a ztěží chápající svůj úděl. Panna z knížat Země předních. Co znamená u ní v psaní "A"?
Vypadá to že ochrana. Ochrana muže, z knížat rodu vládnoucích, ochrana těch, jenž Země je jich domovem. Ochrana těch, jenž života jsou znalí a vědomosti klíč žití v rodu si zachovali. Tak v jednom písmenku snoubi se klíč k veškerému žití a zákon kamenný je v něm prostě vklinen.
"A" od panny Eset praví o životě dvou moudrých a vznešených lidi v pozemském ráji. Jeji "A" skýtá  nam Zemi i Kosmos celý.